Vampirismus

Často je pokládána otázka odkud se vůbec vampyrismus vzal a kde je skryt jeho původ. Na tuto otázku dosud nikdo uspokojivě neodpověděl. Zatímco na jedné straně racionální věda odmítá dnes již vůbec připustit samostatnou existenci - vše popírá. Na druhé straně okultismus svou odpověď skrývá před zvědavými vědci.
Tvrdí se, že Vampyrismus povstal v dobách velkého Egypta (asi 30 000 let př.Kr.), mocí egyptských černých mágů nebo je jeho původ připisován do asijských stepí a přiřazován ke kočovným kmenům, zatímco jeho vládnoucí dynastie pak na Balaton a do území tajemné Transylvánie. Vampyrismus tu, ale byl již mnohem a mnohem dříve. Všechny tyto zmíněné původy jsou již jen viditelné a zaznamenané kořeny doposud rozrůstajícího kmene.
Jeho počátek se ztrácí kdesi ve vzdálené záři pohanských ohňů a prvotních magických rituálů. Přesně tam se začalo vytvářet jedno z nejstarších náboženství na Zemi, před 27 000 let (toto náboženství se nazývá v dnešním světě "WICCA"). Ve vzývání božstev temných i nebeských. V uctívání života a volání smrti. Z té záře uctívání, volání a víry povstal ten, který nepatří temnotě ani nebi, který obývá obě říše, jak hmotnou tak i astrální.
Tak zrodil se Nosferatu, mocný vládce, poutník mezi světlem a tmou, životem a smrtí. Pradávný nadřazenec nad oběma světy. Genius vampyrismu, upírský velekněz. On je nadřazenec nad vším. Vrací k životu vše to, co se v kapkách krve ztrácí z tohoto světa, z lidských osudů, přání a životů. Propůjčí tak poznání magie, ale je nucen respektovat i velikost Boží.

"Odsuzuji Tě k živoucí smrti
a věčné touze po krvi"
Bram Stoker, Dracula

Vampyrismus je tedy bez hranic. Natož pak zemi či místo svého původu, jelikož jest původu astrálního - tedy nehmotného, litujícího za hranicemi našeho světa. Vznikl již při tvoření a dříve či později se projevil v každé významnější kultuře na Zemi.
Ve své podstatě se dělí vampyrismus na tři základní formy existence. Na astrální, hmotnou a psychickou. Všechny tyto formy jsou vzájemně propojeny a ovlivňují se na vzájem.
Vampyrismus je na Zemi už mnoho let, ale jisté je pouze jedno, do Evropy se dostal s římskými legiemi před dávnými časy. Římské legie všude rozsévaly smrt a prosazovali své náboženství. A s nimi přišlo to strašlivé cosi. Připomínalo to člověka, ale živilo se to čerstvou krví. Nikdy to nezemřelo a nahánělo to lidem hrůzu a strach....
Lidé věřili na přítomnost a existenci upírů ve své společnosti a bylo to pro ně naprosto přirozené. I když tajemné a záhadné, postavené na úroveň neobyčejného strachu. Ať už se jednalo o divoké kmeny východní Evropy, slovanské a baltské země, tak i o tradice starého Egypta a v neposlední řadě i o kultury střední a Jižní Ameriky.
Věděli, že upíři se vynořily z temnot a hlubin věků a stali se tak ztělesněním zla. Lidé se jich báli. Dávali jim nejrůznější jména a přisoudili jim podobu krvavé šelmy. A tato představ často přetrvává dodnes.
Vlastí upírů se stala Transylvánie, tato nejméně známá a prakticky nezmapovaná část východní Evropy. Tato země je plná divokých lesů a rozeklaných skal, kam si jen tak nikdo netroufne. Je to domov a útočiště vlků, medvědů a ohromných havranů, kteří se soumrakem v hejnech přelétávají nad zapomenutou krajinou černých lesů, hradních zřícenin a osamocených křížů na vrcholcích kopců.
Do oparu mlhy a rudého slunce se prolíná jejich smutné krákání. Noci tam jsou, jako vystřižené z hororů. Tesknivé vytí vlčích smeček a temné nebe s plujícími cáry mraků.
O udatném a krutém knížeti temnot, který tuto zemi kdysi obýval. Často byli v tomto kraji nalezeny mrtvoly s prokousnutým hrdlem - v očích nevýslovný děs. Přitom nikde známka po krvi. Kdo mohl ten se této končině raději vyhýbal.
Přesto se stávalo, že do divoké a temné krajiny zabloudili pocestný, co o krvavé historii neměli ani ponětí.
Pověsti a první záznamy o upírech jsou staré nejméně 5. až 6 000 let. Všechny legendy o upírech jsou si až neuvěřitelně podobné.

Upír

Temný noční přízrak vstávající z hrobu a sytící se krví živých lidí. Mezi lidi obvykle přichází mezi soumrakem a svítáním, pije jejich krev, čímž se udržuje při životě a chrání tak své tělo před rozkladem v hrobě.
V Evropě mají upíři své kořeny především v Rumunsku, Maďarsku, Srbsku, na Moravě, v Polsku a v Karpatech. Až mnohem později se objevili ve Francii, Anglii a Německu. Jako pravlastí upírů je nazývána Transylvánie.
Přesto si každá kultura charakterizovala svou vlastní představu upíra je však nejvíce rozšířená a stala se obecně společnou pro většinu kultur a národů. Zosobňuje ji tajemná, záhadná postava s plnými rudými rty a dlouhými zuby s kapkami krve.

Je obdařena nadpřirozenou silou, ovládá magii a má hypnotické schopnosti. Upírem může být i žena, ale všechny ženy jsou krvelačnější než muži.
O upírech, lépe řečeno vzkazech pro ně, se prý můžeme také dočíst v Bibli (Starý zákon). Znalci Starého zákona tvrdí, že určitá slova v třetí knize Mojžíšově, kapitole 17 jsou nepochybně adresována upírům:

"Krve žádného těla jísti nebudete, neboť duše všelikého
těla jest krev jeho. Kdokoliv by ji jedl, vyhlazen bude."

Věřilo se také, že Satan v podobě upíra měl svůj vliv v epidemii cholery, která zachvátila střední Evropu (Vše co si lidé vytvořili sami a je to zlé, tak to svádí na Satana) v roce 1417.
Jedinou, však všeobecně známou tradicí ochrany proti upírům lze pokládat křesťanskcý kříž. Je třeba se podívat na celou podstatu této tradice z trochu jiného pohledu. Jít po stopách historických pramenů hlouběji do minulosti.
V slovanských a balkánských zemí východní Evropy je možné se na odlehlých a liduprázdných místech setkat se vztyčenými kříži. Jsou vyrobeny ze dřeva nebo z kamene. V dávných časech tudy vedly cesty poutníků a kupců. Časem se k těmto křížům dostavělo i nouzové přístřeší nebo kapličky. Kříž tady měl své poslání, chránit člověka v nouzi před bytostmi temnot. Nutno dodat, že doposud vznik a původ nebyl nikdy uspokojivě vysvětlen.
V době narození Ježíše Krista byl kříž považován za běžný mučící nástroj, na kterém se popravovalo.
Zajímavou historii má kříž vztyčovaný na hrobě, ještě mnohem dříve, než se spojoval s umučením Ježíše Krista a stal se symbolem křesťanství, tak se jím např. označovalo křížení cest.
Na křižovatkách se většinou pohřbívali lidé, kteří zemřeli nějakou nadpřirozenou smrtí. Tuláci, sebevrahové, neznámí lidé, ti, kterým se přisuzovala hrůzná pověst - čarodějové apod.. Kdyby se údajně chtěli vrátit do světa živých , věřilo se, že by nevěděli na jakou stranu vstoupit. Než by se rozhodli, přišlo by svítání, kdy moc černých duchů končí...
Nejenom Křesťanský kříž , ale spousta dalších předmětů a rituálů souvisí s vampyrismem.

Nejvíce záznamů je však spojeno s nalézáním upírských hrobů, případně celých pohřebišť. Existuje o tom nejrůznější svědectví, jak z okultních studií, tak i úředních zápisů. Definitivní tečku za nočními výlety upíra udělalo vždy spálení jeho těla na hranici. Na tomto místě je třeba dodat, že v Čechách spalování upírů zakázala až osvícená panovnice Marie Terezie.
Uvádí se asi 46 příčin, z nichž se nebožtíci nebo živí mění v upíry. Dále sebevrazi (kteří se stávají psychickými upíry v dalším životě), čarodějové (kteří se mohou stát upíry díky svým rituálům nebo jsou vybráni do užšího svazku), a údajně lidé postiženi církevní klatbou a úkladně zavraždění jedinci (až samotáři). Také ti co byli prokleti vlastní rodinou a ti co se zapletli do magie.

Upír ve světě..
Podle některých lidí a okultistů byli němečtí a francouzští upíři mírnější a hodnější než kolegové z východních zemí. Zde je sepsáno pořadí zásad, kterými se řídí stav upírství a mimo jiné uvádí, smrtelná bledost, která se často upírům připisuje, nebývá vždy podmínkou.
Upíři se naopak projevují krásou a kypícím zdravím, až na občasnou nevolnost a malátnost. Sáním krve si upír prodlužuje svou existenci, přičemž intervaly mezi nasycením mohou být i několik let. A když už k tomu dojde, nemusí nutně zabít. Naopak rozmnožuje svůj druh.
Žijí v uzavřených komunitách a nikdo je z ničeho nepodezřívá. Důstojně skrývají svou identitu a naučili se přežívat tak, aby neuhynuli upálením nebo kůlem.

Upíři vyhledávají obvykle svou oběť, které se potom dvoří se všemi znaky milostné vášně a záhadné romantiky. Touží po sympatii a lásce nejen své oběti, ale i mezi sebou. Upíři jsou démoni sexu a zvrácené erotiky s jemnou příchutí sadismu. V dějinách se stali dokonalým zosobněním něčeho nepochopitelného, nepoznatelného a záhadného. Něčeho, co může vyvrátit z kořenů celý běh lidského života a dokonce uhasit i jeho plamen.
Upíři se množí a násobí přesně podle temných nadpřirozených zákonů. Tajemné pouto v jejich existenci představuje hřbitovní hlína, která symbolizuje jejich spojení se záhrobím a jejich rakve, které v sobě nesou smrtelnou kletbu. Ten, kdo poruší klid jejich rakví, často umírá záhadnou a nevysvětlitelnou smrtí. Historie je poseta spoustou těchto případů a to nejen z oblasti vampyrismu.

"Hroby a rakve v sobě mohou skrývat neznámá tajemství, záhadné magické síly
nepochopitelné pro dnešní přetechnizovaný svět.
Mohou s nimi být spojeny ty nejneuvěřitelnější případy, záhadná úmrtí a tragické nehody.."

Nerozřešenou záhadou je třeba i mumie budhistického reformátora Tsonga Kaby z Tibetského kláštera Chaldan. Jeho rakev se volně vznášela bez viditelné podpory asi 20 cm nad zemí. Z Tibetu pochází i zpráva, že v nepřístupných podzemních kryptách paláce ve Lhase jsou uložena těla záhadných obrů. V roce 1957 to vypověděl syn vysoko postaveného hodnostáře Tibetské vlády, kterému lámové i přes velký zákaz dovolili sejít dolu. Vypověděl, že dlouho sestupoval poschodech se zavázanýma očima. Napočítal několik stovek schodů. Lámové během cesty vůbec nepromluvili. Když dorazili do hrobky, tak spatřil tři obrovská těla pokrytá zlatem. Těla ležela v rakvích z černého kamene. Dva muži a jedna žena. Žena měřila přes tři metry a největší z mužů pět metrů. Jejich hlavy byli na temeni lehce kuželovité, měli úzké čelisti, malá ústa a tenké rty. Těla byla v naprosto zachovalém stavu a budila dojem, že jsou pouze v hlubokém spánku.

Dá se usoudit, že se jedná o těla "Nefilů", pradávných učitelů lidstva, o kterých se v jistých souvislostech zmiňuje i Bible. Byli stvořeni spojením pozemských žen s démony (lépe řečeno s údajnými bohy či polobohy).

Použitý materiál:

Petr Štěpán - Kniha Nosferatu (Velice dobrá kniha)
Archiv d'Lour Wicca
d'Lour Wicca - Necronomicon

Známé informace o upírech

Upír je postava, která figuruje v mnoha pověstech a bájích. Bývá často námětem pro filmové či knižní horory. Kde se vlastně tento mýtus vzal? Je to čistý výplod fantazie našich předků, či vznikl na základě faktů, které znali a možná i na vlastní kůži zažili? Pokusme se společně poodhrnout roušku tajemna a vydat se po stopách, které nás možná dovedou až k jádru věci...

Nejdříve bychom si měli ujasnit, jak se vlastně takový upír pozná - čím se vyznačuje. Typické upíří znaky tedy jsou: husté, nad kořenem nosu srostlé obočí, zašpičatělé uši, uhrančivé oči, velmi bledý obličej s ostrými rysy a hlavně dlouhé, ostré zuby, vyčnívající z úst. Z dalších vlastností upíra bychom mohli jmenovat ještě to, že se neodráží v zrcadle, nevrhá stín a sluneční světlo má na něj zhoubný vliv. Proto vstává ze svého hrobu v noci a než se objeví první sluneční paprsky, musí být zpět ve svém úkrytu. Báje dokonce praví, že upír se umí přeměnit v netopýra či vlka a dokáže se protáhnout i tou nejmenší štěrbinou. Toto tvrzení dalo vzniknout jedné vysvětlující teorii, o tom ale až za chvíli.

Upír škodil tak, že se zakusoval svými ostrými tesáky do krku oběti, aby prokousl tepnu a mohl sát krev. Upírem se stal člověk, který sám byl upírem pokousán nebo snědl maso z upírem napadeného zvířete. Ale nejen to. Upíry se prý stávali i lidé, kteří byli za svého života čarodějové, zločinci nebo kteří zemřeli nepřirozenou smrtí, například sebevraždou. Věci, kterých se upír bojí a kterými je možné ho zahnat, jsou česnek a dále různé náboženské propriety jako kříž, růženec, svěcená voda či hostie. Zahubit upíra bylo možno několika způsoby, např. zastřelit ho stříbrnou kulkou či - a to byl používanější způsob - otevřít jeho hrob a proklát mu srdce zašpičatělým dřevěným kůlem. Pokud to nepomohlo, přistupovalo se k tvrdším zásahům: ruce mu byly svázány za zády a byla mu odseknuta či ukroucena hlava a jeho ústa byla vycpána česnekem či kamením. Pokud ani toto nepomohlo, bylo nutné celé tělo spálit buď na popravišti, nebo mimo obec někde na kraji lesa a popel tam zahrabat. Tyto procedury musely být vykonávány za dne, protože tehdy byl upír bezbranný. Úkolem zlikvidovat upíra byli zpravidla pověřováni kati. Že tento postup není jen čistě teoretický, dokazují mnohé nálezy upířích pohřebišť, kde jsou kumulována těla s jasnými protivampyrickými zásahy. Zrovna nedávno bylo jedno takové pohřebiště nalezeno v Čelákovicích. Kostry vypadaly následovně: lebky byly odděleny od zbylého skeletu, ruce byly svázány za zády, u některých lebek byly vylomené čelisti.

Velice zajímavá je skutečnost, že lebky byly poněkud odlišné velikosti, než je obvyklé, a navíc - v čelistech byly nalezeny i deváté zuby. Je všeobecně známé, jak velkou úctu chovali naši předci k mrtvým, takže je očividné, že k takovýmto zásahům na mrtvolách museli mít pádný důvod. Nejvíce zpráv o upírech (či vampýrech, jak chcete) pochází z Balkánu, Maďarska a od starých Slovanů. I slavný hrabě Dracula, který skutečně existoval, žil v této oblasti - v rumunských Karpatech.

Vampyrický cyklus

Co a jaké průvodní jevy vedly tehdejší lidi k tomu, aby někoho označili za upíra ? Mohly to být různé halucinace, těžké sny, zdánlivě mrtví, některé formy duševních chorob. Mohl to být i odlišný vzhled. Jiný byl například člověk se srostlým obočím, bez obočí, bez ochlupení v podpaží, nápadně zubatý, ten kdo se narodil se zuby, měl je dvěma řadami nebo mu čouhaly, ten, kdo měl neobyčejný tvar hlavy, velké drápy, pigmentové skvrny na kůži. Upíra pak prozrazovaly hlavně měkké, neztuhlé údy.
Nevysvětlitelné nákazy hubící lidi i zvířata vedly mysl tehdejších lidí k této pověře. A stejně tak řada různých nesnází, s nimiž se člověk setkával, vyvolávala vznik a potřebu různých protivampyrických obranných prostředků.
Vznikl jakýsi vampirický cyklus, jehož formy ve střední Evropě lze rozdělit do několika skupin:
Revenant - tím byl nazýván mrtvý, který podle lidových představ vycházel opětovně z hrobu.
Vampýr nebo upír - nejrozšířenější forma. Jednalo se o mrtvého, který žvýká v hrobě své tělo, polyká části svého oděvu nebo prostěradla, do kterého byl zabalen. Způsoboval smrt nejprve příbuzných, později i vzdálenějších osob.
Mora - dusila a mořila lidi a zvířata ve spánku.
Vlkodlak - poslední typ vampyrického cyklu vznikl z představy, že lidé mají schopnost na sebe brát zvířecí podobu, v tomto případě vlka, a v ní škodit ostatním. Za moru a vlkodlaka byli považování někteří lidě už i za živa.

Historie

Toto tedy praví legendy. Nyní ale už přejděme na faktičtější půdu - nahlédněme do starých kronik, co o upírech hovoří ony. Pro zajímavost uvedu dva záznamy z kroniky českého kronikáře opata Neplacha. Zápisy pocházejí ze 14. století a možná mohou vyvolat úsměv formou, jakou jsou psány, ale jádro je zcela určitě pravdivé:

Roku 1336 zemřel míli cesty od Kadaně v Čechách ve vsi Blově pastýř nějaký, jménem Myslata. Každou noc vstával z hrobu a chodil po okolních vsech, lidi děsil a dávil a k nim mluvil. Kohokoliv v noci jménem zavolal, v osmi dnech zemřel. Když ho pak vykopali, chtějíce jej spálit, byl nadut krví jako měch a strašlivě řval. Naložen byv na vůz, stahoval a skrčoval nohy jako živý. Když byl položen ne oheň, jeden z přístojících popadl kůl a vrazil jej do něho. Tu Myslata pronesl hrobovým hlasem: "Velice jste mi tím uškodili", a vzápětí z něj vyhrkla krev jako z nějaké nádoby. Když ho spálili, všecko zlé přestalo.

Roku 1344 zemřela v Levíně žena hrnčíře Ducháče, jménem Brodka. Hned po pohřbu vstávala z hrobu, mnohé lidi dávila a po každém skákala. Když byla probita třemi olšovými kůly, krev z ní tak velmi tekla jako z hovada nějakého. Předtím spolkla svůj šlojíř až do polovice, a když se z úst vytáhl, byl všecek krvavý. Byvši probita, vždy ještě z hrobu vstávala a lidi hubila. Měla tedy být spálena, ale hranici nemohli nikterak zanítit, až jim staré ženy poradily, aby užili k zážehu šindele ze střechy kostelní. Jakmile shořela, přestala lidi trápit.

Fakta
Ověřené dokumenty

Podobných případů bychom ve starých písemnostech nalezli velmi mnoho. Problémem je, že je sporné, zda mají také faktickou hodnotu, a když ano, tak do jaké míry. Proto se jimi nebudeme zabývat nijak vážně. Existují však i úřední dokumenty, které jev upírství potvrzují a které už nelze brát jen tak na lehkou váhu. Jsou totiž sepsány a podepsány soudci, lékaři nebo vojáky, kteří jakožto úřední osoby pohlíželi na svět realisticky a ve spisech nic nepřikrášlovali ani nepřidávali. Právě takovéto osoby bývaly pověřeny zprávy o upírech zkoumat, a na základě toho vyhotovili listiny, o nichž si teď povíme.

Zajímavý případ se stal v roce 1725 ve vesnici Kisilovy v Uhrách. Asi tři týdny po pohřbu jistého Petra Plogojoviče onemocnělo náhle ve vesnici několik osob. V osmi dnech zemřelo devět osob, starých i mladých, a to po krátké jedno- či dvoudenní nemoci. Všichni na smrtelné loži vypověděli, že příčinou jejich smrti je Plogojovič, který k nim v noci přišel jako upír, lehl si na ně, stiskl jim hrdlo a vysál jim krev. Aby bylo zabráněno dalšímu neštěstí, rozhodli se občané otevřít Plogojovičův hrob a mrtvolu spálit. Obrátili se proto na císařského místodržitele a na místního faráře, aby jim k tomu udělili povolení. Ti se zpočátku zdráhali, ale když jim vesničané pohrozili, že opustí vesnici a usadí se jinde, postoupili nakonec celou záležitost soudnímu dvoru do Bělehradu, odkud byli do vesnice vysláni dva úředníci. Komise dala otevřít hroby všech, kteří zemřeli v posledních šesti týdnech. Když otevřeli hrob Plogojoviče, nalezli jej s otevřenýma očima, s přirozenou barvou obličeje a bez nejmenšího mrtvolného zápachu. K nálezu byl proto přivolán ještě císařský důstojník z Gradišky, který do úředního protokolu uvedl následující:

...odebral jsem se v průvodu popa z Gradišky do jmenované obce Kisilovy, abych prohlédl již vykopané tělo Petra Plogojoviče a podle skutečné pravdy jsem zjistil toto: Předně nebylo tu ani stopy onoho zápachu, jaký pociťujeme z hrobu a z těla mrtvého. Tělo, jehož nos byl pouze trochu splasklý, bylo zcela čerstvé, vlasy, vousy i nehty, když předtím staré vypadaly, byly znovu narostlé, stará kůže, která byla poněkud bělavá, se oloupala a novou bylo pod ní viděti. Obličej, ruce i nohy a vůbec celé tělo bylo takové, že za života nemohlo lépe vypadati. V jeho ústech jsem spatřil - ne bez úžasu - trochu čerstvé krve, kterou vysál podle všeobecných výroků z těch, jež připravil o život - sumou byly tu všechny známky, jaké takoví lidé, jako již shora pověděno, mají míti. Když tedy pop i já jsme spatřili toto divadlo, přičemž lid byl stále rozčilenější a také poděšenější, připravili všichni poddaní rychle kůl, který zahrotili, přiložili jej mrtvému tělu na srdce, aby bylo probodeno, a při probodení nejen že se mnoho krve ukázalo z úst a uší, a sice krve zcela čerstvé, nýbrž objevily se ještě jiné pusté známky, kterých z respektu pomíjím. Potom zmíněné tělo podle zvyku spálili na popel, což vysoce slavnému úřadu oznamuji a zároveň oddaně a nejposlušněji prosím, aby, kdyby se tu byla stala nějaká chyba, nebyla přičtena mně, nýbrž lidu, který byl strachem jako bez sebe.

Doba, o které se hovoří, je doba, kdy Evropu doslova zachvátila vlna upírství. Úřady se k věci nestavěly vůbec laxně, důkazem toho je, že byly ustanoveny mnohé komise pověřené zkoumáním zpráv o upírech a případně zásahem. Častým exhumacím byli přítomni lékaři, kteří byli pověřeni vyhotovením protokolu o zásahu.

Fakta
Visum et repertum

Jedním z nejlépe zdokumentovaných, nejznámějších a zároveň nejzáhadnějších je případ z vesnice Medvědija v Srbsku, o kterém se zachoval úřední dokument, který budu citovat. Název zní "VISUM ET REPERTUM stran tak zvaných upírů, čili vysávačů krve v Medvědiji v Srbsku na turecké hranici 1.ledna 1732."

Na opětná udání, že ve vesnici Medvědija v Srbsku tak zvaní upíři mnoho osob bídně sprovodili ze světa vysávavše jim krev, byl jsem na rozkaz zdejšího vrchního velitelství spolu s pány důstojníky a dvěma vojenskými ranhojiči k tomu ustanovenými vyslán, abych věc podrobně vyšetřil. Vyšetřování toto konali jsme za přítomnosti velitele setniny hajduků, kapitána Goršice Hadnaka barjaktara a starších hajducké vesnice. Tito, byvše vyslechnuti, udali jednohlasně, že asi před pěti lety jeden tamní hajduk, jménem Arnold Paole, který si pádem z vozu zlomil vaz, za svého života často vypravoval, že byl za svého pobytu u Gosovu v tureckém Srbsku často velmi prudce soužen upírem a že teprve, když pojedl hlíny z hrobu takového upíra a potřel se jeho krví, byl jeho pronásledování zbaven.
Zmínění hajduci vypověděli dále toto:
1. Dvacet až třicet dní po smrti uvedeného Arnolda Paola stěžovali si někteří obyvatelé vesnice, že jsou v noci krutě trýzněni; z nich pak skutečně čtyři osoby zemřely. Aby tomu zlu učinili přítrž, vykopali zmíněného Arnolda Paola asi za čtyřicet dní po jeho smrti z hrobu a shledali, že jeho mrtvola jest úplně neporušená, že mu tekla zcela čerstvá krev z očí, uší a nosu, že rubáš a prostěradlo v rakvi byly veskrze zkrvavené atd. Poněvadž z toho poznali, že zde běží o skutečného upíra, probodli mu podle obyčeje srdce špičatým kůlem, přičemž
2. vydal zcela dobře slyšitelné steny a vyšla z něho hojnost čerstvé krve. Spálili tudíž mrtvolu ještě téhož dne a popel hodili do hrobu. Všichni, kdož byli upírem usmrceni, stali prý se rovněž upíry. Vykopali proto svrchu zmíněné čtyři osoby z hrobu, vyšetřili je stejným způsobem, propíchli jim srdce kůly a spálili je rovněž na popel. K tomu připojili svědci, že Arnold Paole útočil též na dobytčata a vysával jim krev. Poněvadž pak
3. lidé požili z těchto dobytčat maso, ukázalo se brzy, že jsou v obci noví upíři, a skutečně v době tří měsíců zemřelo sedmnáct mladých i starších osob, a to většinou bez předchozí nemoci ve dvou až třech dnech. Při tom hlásil
4. hajduk Jovíra, že jeho snacha Stanjoska před patnácti dny se odebrala svěží a zdráva na lůžko, o půlnoci však se strašným křikem za velkého zděšení naříkala, že syn hajduka, jménem Miloe, zemřelý před čtyřmi nedělemi, ji rdousil, a že cítí velkou bolest na prsou. Od té doby chřadla, až osmého dne zemřela.
Potud vypověděli svědci. V úředním spisu se pokračuje dále:
Ještě téhož dne odpoledne odebrali jsme se v průvodu uvedených hajduků na hřbitov, abychom dali otevříti hroby, podle udání podezřelé, a plníce vysoký rozkaz, prohlédli mrtvoly v nich pohřbené. Při tom se ukázalo podle výsledků pitvy toto:
1. Mrtvola ženy jménem Stana, dvacetileté, která zemřela před třemi měsíci po třídenní nemoci, byla úplně neporušená, bez veškeré stopy hniloby. Po otevření mrtvoly se ukázalo in cavitae pectoris množství čerstvé krve. Cévy, a to arterie i veny, nebyly naplněny sraženou krví, nýbrž byla v nich nalezena právě tak, jako v plicích, játrech, žaludku a ostatních vnitřnostech, čerstvá a tekutá krev, jako u zdravého člověka. Na nohou a rukou byly nalezeny čerstvě narostlé nehty a čerstvá kůže.
2. Mrtvola ženy, jménem Milica, asi šedesátileté, zemřelé po tříměsíční chorobě a před devadesáti dny pohřbené. V dutině prsní bylo nalezeno mnoho tekuté krve. Vnitřnosti byly v témže stavu, jako pod číslem 1. Při pitvě mrtvoly vyslovili všichni přítomní hajduci podiv nad otylostí zemřelé, kterou všeobecně od mládí znali jako velmi hubenou a vyzáblou, takže její otylost nastala až po smrti. Stala se upírem, poněvadž jedla maso z ovcí, zahubených upíry.
3. Osmileté dítě, ležící v hrobě již devadesát dní, bylo shledáno zcela ve "stavu upírském".
4. Mrtvola šestnáctiletého syna hajduka, jménem Miloe, pohřbená před devíti nedělemi po třídenní nemoci, se podobala ve všem ostatním upírům.
5. Totéž bylo shledáno u sedmnáctiletého syna hajduka, jménem Jáchym, jenž zemřel po třídenní nemoci a byl v hrobě osm neděl a čtyři dny.
6. U mrtvoly ženy, jménem Ruša, pohřbené před šesti nedělemi po desetidenní nemoci, bylo nalezeno velké množství čerstvé, tekuté krve nejen v dutině prsní, nýbrž též in fundo ventriculi. Totéž bylo shledáno u jejího dítěte, pohřbeného před pěti nedělemi ve věku osmnácti dnů.
7. Mrtvola desetiletého děvčete, zemřelého před dvěma měsíci, byla shledána zcela ve "stavu upírském". V dutině prsní měla mnoho čerstvé krve.
8. Vykopané mrtvoly jisté ženy hajdukovy, zemřelé před sedmi nedělemi, a jejího, před jednadvaceti dny zemřelého děcka byly nalezeny v pokročilém stupni hniloby, ač byly pohřbeny v téže půdě a v přímé blízkosti ostatních otevřených hrobů.
9. Mrtvola třiadvacetiletého sluhy jistého hajduckého desátníka, jménem Rhade, pohřbená před pěti nedělemi, byla nalezena rovněž v pokročilém stupni hniloby.
10. Totéž bylo shledáno u ženy zdejšího barjaktara, zemřelé před pěti nedělemi, a jejího dítěte.
11. Mrtvola šedesátiletého hajduka Stanka, zemřelého před šesti nedělemi, byla nalezena neporušená, bez stopy hniloby s množstvím čerstvé krve.
12. Rovněž ve "stavu upírském" byla nalezena mrtvola dvacetipětiletého hajduka Milca, zemřelého před šesti nedělemi.
13. Stanjoska, dvacetiletá žena hajdukova, zemřelá před osmnácti dny po třídenní nemoci, byla nalezena v obličeji úplně červená a živé barvy; je to táž, která byla - jak svrchu vylíčeno - zemřelým synem hajduka Miloem o půlnoci rdoušena. Na pravé straně pod uchem měla dlouhé, krví podlité místo. Při otevření rakve proudila jí z nosu čerstvá krev, jakož byla nalezena i v dutině prsní. Též její vnitřnosti byly neporušené.
Po vykonané prohlídce byly mrtvolám, u nichž byly shledány příznaky upírství, přítomnými cikány zutínány hlavy a s jejich těly spáleny, popel byl pak vržen do řeky. Ostatní mrtvoly byly vloženy zase do svých hrobů.
Actum ut supra.

Jan Flickinger v.r., plukovní ranhojič slavného pěšího pluku z Fürstenbuchu
Jan Jindřich Siegell v.r., ranhojič slavného morulského pluku
Jan Bedřich Baumgartner v.r., ranhojič téhož pluku

Dole podepsaní potvrzujeme, že vše, co plukovní ranhojič slavného pluku Fürstenbuchova se svými oběma pomocníky stran svrchu uvedených upírů zjistil, ve všem souhlasí s pravdou, že vyšetřování se konalo v naší přítomnosti a bylo námi řádně zkoumáno.
Na důkaz toho naše vlastnoruční podpisy.

Büttner v.r., podplukovník slavného pluku Alexandrova
J.H.von Lindenels v.r., praporčík téhož pluku

V Bělehradě 26.ledna 1732

Tyto protokoly jsou bezesporu velmi zajímavé stejně tak jako kontroverzní. Objevily se pokusy vysvětlit popisované události racionálně, ale žádný z nich nezněl dostatečně věrohodně, jelikož nevysvětloval všechny aspekty daného jevu. Někteří lékaři se domnívali, že epidemie upírství v letech 1720-1735 způsobila nějaká nemoc. Otázkou je, jaká. Např. co se týče nesrážení krve - to může být projevem infekce či otravy, může to ale také být samostatná choroba, jako např. hemofilie, hematogická purpura apod. Při těchto nemocech nastává krvácení jak do tkání, tak ze sliznic, z nosu a úst. Avšak srážlivost, ovlivněna těmito faktory, je prodloužena z obvyklých několika sekund na několik minut, ne však více. V žádném případě nemohou uvedené nemoci zapříčinit to, že by se krev nesrážela po dobu několika měsíců. Z pohledu dnešní medicíny je to zkrátka nemožné - a přesto se to stalo. Další věcí, kterou nelze s dosud dosaženými znalostmi vysvětlit, je fakt, že těla nepodlehla hnilobě a uchovala si naprosto čerstvý vzhled. Jakékoli vysvětlení, které by operovalo s přirozenou mumifikací (tj. mumifikací způsobenou půdními podmínkami), by bylo scestné, jelikož - jak je v protokolu uvedeno - v těsné blízkosti nerozložených těl ležely mrtvoly zcela v rozkladu, a ještě navíc mnohé z těchto mrtvol byly v půdě mnohem (až 4x) kratší dobu, než mrtvoly nerozložené. Podobný jev - mrtvé tělo nepodléhající hnilobě - můžeme pozorovat i u mnoha svatých, ani u nich však nikdo nedospěl k nějakému vysvětlujícímu závěru.

Rčení starých upírů v latině

Tento text obsahuje řadu rčení starých upírů v Latinském jazyce. Jazyce mudrců a učenců na Brujahově rodném světě. Ve světě ..nás temných

Starobylá Filosofie

Sine Pyramide nihil sumus-- Bez Pyramidy jsme ničím.
Vim Pyramidis in saxibus quadratis --Síla Pyramidy je v jednotlivých kamenech.
Pyramidis tenet sanguine, sed ratio quoque-- Pyramidu drží pohromadě jak krev tak rozum.
Hodie animi nostri, postridie orbis.-- Dnes naše duše, zítra celý svět.
Mors principium est --Smrt je teprve počátek.
Scientia non est potentia, quae prologum potentia solidum est.-- Vědění není moc, ale jen předehra k moci.
Facies quatro Pyramidis sunt: Velle, Noscere, Audere et Tacere. --Čtyři strany Pyramidy jsou: Přát si, Vědět, Odvážit se a Mlčet.
Ne invoces expellere non possis --Nevyzívej co nemůžeš zvládnout.
Sub Pyramidis umbra sumus --Stojíme ve stínu (ochraně) Pyramidy.
Nox praesidium nostri --Noc je naší ochranou.

Starobylá Slova

Noctuabundus --Stvoření noci, Noční poutník
Natus Cainum-- Dítě Kainovo
Sanguis-- Krev
Vitae-- Život (nebo Krev ve slovníku upírů).
Vis --Síla , energie
Cruor Prolitá --(stracená) Krev
Sanguis malus --Zlá Krev
Sanguinis vinculum-- Pouto Krve
Ultio sanguinus cujus --Pomsta Krve
Arcanum Arcanissimum --Tajemství všech tajemství

Starobylá Rčení

Frontis nulla fides --Nedůvěřuj vzhledu.
Bestiae sumus, ut non bestiae simus-- Jsme zvířaty, aby jsme se zvířaty nestali.
Scientia est potentia --Vědění je moc.
Exercitato Artem Parat ---Cvik tvoří dovednost.
Sunt pueri pueri, pueri puerilia tractant --Děti jsou děti a dělají dětské věci.
Labor improbus omnia vincit --Velká práce předčí vše.
Quid vesper ferat, incertum est --Co večer přinese je nejisté.
Non est discipulus super magistrum nec servus super dominum. --Učeň nepřesahuje svého učitele, stejně jako otrok nepřesahuje svého pána.
Mundus vult decipi, ergo decepiatur --Svět chce být obelháván, tak je obelháván.
Omne ignotum pro magnifico est --Vše neznámé vypadá úžasně.
Repetitio est mater studiorum --Opakování je matkou moudrosti.
Cavendi nulla est dimittenda occasio --Žádná chvíle k ostražitosti nesmí být přehlížena.
In re dubia melius est verbis edicti serviri --V nejistých chvílích je nejlepší řídit se rozkazy.
Pretium Scientiae. --Cena za moudrost.
Scientia ultima stat pretio ultime --Velká moudrost stojí velké oběti.
Carpe noctem!-- Zmocni se noci!

Fiat ignem. --Nechť je oheň.
Scribit, fiet ---Je tak jak je psáno.
Sanguis vitam est-- Krev je život.
Sanguis est vim --Krev je síla.
Vitae animum nobis est Krev je tvá duše.
Sanguis est ignem et aquam.-- Krev je oheň a voda.
Nomen est. --Res non est. Jméno je, věc není.
Nunc nox, mox lux --Teď je noc a náhle je den.

Vlad Tepes Dracula

Dracula - Vladův otec byl v řádu Draka, Drac si Rumuni pomateřštili přidáním typické koncovky -ul a ono a na konci Dracula znamená přídomek typu "Draculův syn"

Vlad III. Bela Denszö Dracula zvaný Tepeš se narodil r. 1431 v Sighisoaře. Dětství strávil v tureckém zajetí, pardon, byl tam na výchovu:), před jeho očima Turci zaživa pohřbili jeho bratra. U Turků se také poprvé setkal se svým nejoblíbenějším druhem popravy - naražení na kůl. Když se mu posléze podařilo uprchnout zpět do Sedmihradska převzít vládu po svém otci, bylo v zemi na pár let skoro více kůlů, než stromů. Originálním způsobem se zbavil žebráků - sezval je na hostinu do hradu, který dal posléze uzavřít a zapálit a zlodějů "ten, kdo se dopustil krádeže, loupeže, lži nebo bezpráví, ať už to byl bojar, nebo obyčejný člověk, beznadějně propadl hrdlem" tak praví jedna dobová kronika.
Vládnout začal v r.1456, pomocí krvavých opatření potlačil odpor bojarů a Sasů vůči své osobě - pro rozvoj obchodu v zem nechal narazit 500 sedmihradských Němců na kůly, aby rumunští obchodníci narušili jejich monopol. Do dějin se ale nejvíce zapsal svým bojem proti Turecku - 20. 9. 1459 přikázal vybudovat ze strategicky položené Bukurešti pevnost, čímž dal jasně najevo, že končí doba relativního klidu a nastává čas boje. V roce 1461 odmítl platit sultánu Mehmedovi poplatky a se svým malým vojskem zaútočil na obrovskou tureckou armádu. 10 000 Turků bylo posléze na Tirgovišti naraženo na kůly. O rok později však Mehmed Dobyvatel nakonec přece jen Vlada porazil, hrad Poenari byl vypálen a Dracula uprchl do Uher pod "ochranu" Matyáše Korvína. A tady je nejspíše počátek pověstí o jeho sklonech k vampyrismu..

Na těchto pomluvách mají zásluhu sedmihradští Němci, kteří se chtěli pomstít Vladovi za jeho nepřátelství vůči nim (Sasové měli tehdy v Sedmihradsku obchodní monopol a chovali se snad ještě hůře, než Telecom). Chtěli Vlada diskreditovat před Matyášem Korvínem, ke kterému Vlad utekl po porážce Turky v r. 1462. Saský pamflet "O velké obludě jménem Drakula Vajda" se stal bestselerem 15. a 16. století a svého času byl tištěn ve vyšším nákladu než bible. Pochopitelně, že vysoká šlechta včetně Matyáše byla zhnusena a Vladovo následné uvěznění pro smyšlené zločiny trvalo 12 let.

Nakonec byl propuštěn a znovu se ujal vlády ve své zemi "nato král udělal opětovně Draculu vojvodou a od těch dob konal napořád mnoho dobrého.." toť hlas kroniky. Panovaní si však dlouho neužil - r. 1476 padl kdesi u Bukurešti v boji s Turky. Údajně zemřel na pádícím koni buď proboden zepředu kopím, nebo sťat zezadu mečem.

V roce 1931 byla hrobka v klášteře na ostrově Snagov (asi 40 km od Bukurešti) otevřena a zavládlo překapení - byly v ní jen zvířecí kosti a staré rumunské nádoby. Kde odpočívá nejslavnější rumunský národní hrdina, je stále záhadou.

Krvežíznivý upíři

Všichni je známe z temných mýtů a legend ze všech koutů světa. Noční stvoření, živící se krví. Nesmrtelní, s nadlidskou silou, s alegrií na stříbro a česnek a bez odrazu v zrcadle. Tyto aspekty si ale víceméně vymyslela církev...

Upíří mýty tady byli už dávno před příchodem křesťanství, ale tehdy nebyli upíři tak jednotvární, jako dnes. Možná to ani neměli být upíři, ale spíše démoni (otázkou však zůstává, jestli upír není jen druh nehmotného démona). Někteří ani nepili krev, ale třeba trhali své oběti na kusy, nebo požírali těla mrtvých. Někteří nesmrtelní upíři (vampýrismus nemusí nutně znamenat nesmrtelnost) mají možnost stát se opět smrtelnými lidmi, např. malajský ženský upír Langsuir. Jednoduše - sem tam se lišili a spíš bych je nazývala démony, jelikož pod označením "upír" si dnes lidé představují právě onu "křesťanskou formu"...

Církev se snažila dokázat, že upíři jsou ďáblova stvoření, a proto si začali po svém vysvětlovat i jejich zrod. Podle nich se mohl stát upírem člověk nekřtěný, dítě, které zemřelo nepokřtěné, sebevrah, křivopřísažník, člověk, který byl pohřben bez příslušných křesťanských ceremonií, nebo ten, co se dopustil svatokrádeže. Zkrátka všichni, kteří porušili tehdejší náboženská nařízení. Podle nich také všichni upíři pocházejí z Kaina, který se jako první dopustil hříchu vraždy. Poté, co zabil svého bratra Ábela, prý bloudil světem, opovrhovaný všemi lidmi a opuštěný. Jednoho dne potkal Lilith, první Adamovu ženu (stvořenou ze špíny a prachu, Satanem svedenou, démona) a ta ho naučila používat krev k magii a pomocí krve stvořit sobě rovné. Kain si stvořil tři syny. Ti vytvořili dalších třináct potomků, jež se stali upíry a všichni se pak rozešli mezi lidi.

Upíři symbolizovali pro církev "to špatné". Byla to dokonce sama církev, kdo si vymyslel známou alergii na stříbro, neviditelnost v zrcadle, apod. (Ježíš byl prodán za 30 stříbrných - zrcadlo rovněž obsahuje stříbro). Upíři se tedy staly ikonou strachu a církev toho využívala ve svůj prospěch.

KREV

Je důležitá tělní tekutina, v níž údajně sídlí duše. Duše je energií, tedy neviditelnou hmotou, která se zřejmě někde v těle nacházet musí a právě mýty říkají, že je to právě krev. Vždy se používala k magii a woodoo. Její význam je zdůrazňován snad ve všech druzích okultních věd a učení. Vzpomeňme si i na Biblické citáty:

"Krev žádného těla jísti nebudete, neboť duše všelikého těla jest krev jeho. Kdokoliv by ji jedl, vyhlazen bude."

Třetí kniha Mojžíšova, kap. 17.

A Ježíš pravil svým učedníkům:

"Ten chléb, co jíte, jest tělo mé a víno, co pijete, krví je mou."

(= duší, což znamená, že se Ježíš "rozdal", tedy symbolický vampýrismus).

Pohané a divoké kmeny pili krev svých protivníků, aby získali jejich sílu. Jen pro zamyšlení...

Hřbitov upírů

Dosud největší objevené upírské pohřebiště na světě leželo přímo v srdci Evropy. V Čelákovicích u Prahy.

Roku 1966 objevil pohřebiště na své zahradě při výkopu pro vodovod pan František Zmek. Svůj nález nahlásil na policii a přivolaný lékař zjistil, že se jedná o kosti velmi staré. Vše bylo nahlášeno archeologickému ústavu, který zde nařídil a provedl rozsáhlý výzkum. Na poměrně malém rozměru zahrady se postupně odkrylo jedenáct hrobů se čtrnácti těly. Stáří pohřebiště bylo určeno do období 10-11.století! Tak zní stručná úřední charakteristika. Za ní se ovšem skrývá druhá část příběhu, která byla označena razítkem tajné-nevhodné ke zveřejnění.

Co se našlo?

Všichni mrtví zemřeli násilnou nepřirozenou smrtí. Téměř polovina zemřela v mladém dospělém věku dvaceti až čtyřiceti let. Příčinou smrti tedy nebyl vysoký věk nebo stáří. Spolehlivě byly vyloučeny i nemoci či morové epidemie. V době smrti byli všichni pohřbeni v plné zdravé životní síle. Robutnost koster ukazuje nadprůměrnou a silnou tělesnou stavbu. Rovněž výška mrtvých byla neobvyklá a to nejen na tehdejší dobu. V horních dásních některých jedinců byly nalezeny deváté špičaté zuby. Celkový výraz obličeje nesl nezvykle ostré rysy s mohutným obočím a hlubokým pohledem.

U všech nalezených jedinců byly prokazatelně provedeny protiupírské zásahy. V hrobech se nalezly nejen pozůstatky dřevěných kůlů v srdci, ale i zvláštnosti v uložení jednotlivých těl. Polohy koster nesly jasné stopy násilí na mrtvých a prokazatelnou manipulaci s těly i po několika měsících po pohřbení. Hroby se znovu otvíraly a na mrtvých se prováděly další rituální protiupírské zákroky. Někteří byli uloženi tváří k zemi a ruce měli spoutané za zády. Hlavy mrtvých byly násilím odděleny a podle průzkumu krčních obratlů musely být odděleny posmrtně-ukroucením.

Upíři

Upír, někdy též vampír. Toto slovo vzbuzuje v některých z nás posvátnou hrůzu, u jiných úsměv na tváři. Odkud se však vynořily pověsti o podobenstvích a zvících upírů? Nejen Slované, ale už i staří Keltové a jiné národy měli své příběhy a pověsti o upírech. Nejznámější připodobení upíra je neživá bytost vysávající krev z živých smrtelníků. Některé mýty rozdělují upíry na dva druhy. Jedni se stanou upíry nedobrovolnými dárcovstvími krve tak, že za to asi nedostanou čestnou plaketku doktora Jánského. Jsou jistým způsobem nedokonalý a slouží pouze jako nástroj druhé skupině mocnějších upírů tzv. upířích knížat. Ti stojí na vývojovém žebříčku podstatně výše než lidé. Upír oproti lidem nesnese denní světlo, protože sluneční paprsky ho mohou zabít pokud ovšem nepoužije krém s ochranným faktorem 153,2 . Den tráví upír ve svém hrobu či kobce. V okamžiku kdy zapadá poslední paprsek slunce, vychází na lov lidí, neboť potřebuje zahnat svůj hlad. Jak všichni víme, hlad je převlečená žízeň. Dle některých pramenů je nutno říci, že jednorázové kousnutí nemusí nakazit oběť vampyrismem - to by se totiž celé lidstvo proměnilo v upíry.

- Osláblost, bledost, pot na čele po probuzení, zlé sny, pocit únavy

- Mohou se měnit v mlhu, krysu, netopýra (v podobě netopýra nesmí přeletět vodní tok). Nesmí vstoupit do domu do něhož nebyl pozván.

 

Jak možno odstrašit upíra:

- Cibulí, česnekem, stříbrem, svatou relikvie, vytvořením kruhu z hostií, nebo z květů divokých růží okolo rakve, svěcenou vodou

 

Jak možno zničit upíra:

a) Proklást mu srdce dubovým kůlem, nebo železným hřebenem

b) Useknout hlavu, uložit jí mezi nohy, do ní dát hlínu (písek), spálit jeho ostatky

c) Vystavit ho dennímu světlu

d) Vyhladovět ho, zabránit mu, aby opustil rakev

e) Nejlépe je zkombinovat nejvíce uvedených možností